úvod > Studie a úvahy > Rozhovory > Eva Labusová: Rozhovor s Lucianem Kantorem

Eva Labusová: Rozhovor s Lucianem Kantorem

Je manželství v současnosti ještě vnímáno jako celoživotní smlouva, nebo má většina lidí kdesi vzadu v hlavě spíše: „…když to nevyjde, tak se rozvedeme…“?
Ve své praxi se setkávám s páry, které se ocitli v patové situaci, ale většinou mají snahu za vztah bojovat a hledat cestu zpět k sobě. Hodnotit současnost na pozadí minulosti se ani jako odborník neodvažuji. Soukromě se domnívám, že rozdíl mezi současnou společností a například první republikou je jen v menší současné snaze skrývat poklesky a chránit obraz „počestného manželství“. Ano, manželský závazek není v současnosti vnímán nijak dogmaticky, ale položme si otázku - není důležitější vzájemnost, opora a souhra partnerů, než udržování prázdné nefunkční slupky? Z mého pohledu není až tolik důležité zda je pár sezdán, ale žije-li v harmonii a spolupráci. Tím nechci upírat manželství jeho vážnost, chci jen upozornit na důležitost obsahu. Sňatek je rituálem, který vytváří možnost hlubšího ukotvení a větší stability. Je-li vnímán jako veřejný závazek, pomáhá tišit rozbouřené emoce v období krize, je-li jen prázdným předvedením movitých statků, bývá spojen s předmanželskou smlouvou. Vždy jde o volbu priorit. Budeme-li podporovat individualitu, oslabíme spolupráci. Budeme-li podporovat spolupráci, oslabíme individualitu.
 
Proč dnes tolik lidí není ochotno na vztazích pracovat? Proč raději volí cestu stále nových začátků?
Z mého pohledu je jedním z kořenů právě sázka na individualitu. Již od školních let jsou opěvovány spíše individuality a méně už týmy. Kdo dnes oceňuje ty, kteří se podíleli nebo podílejí na tvorbě zázemí velikánům? Je-li prioritou jedince individuální úspěch, pak partnerství je až na druhém místě. A tak mnoho lidí preferuje osobní blaho před blahem společným, založeném na kompromisech.
 
Často slýcháme: „Rozvod je normální, už se s ním vyrovnalo tolik dospělých a dětí, že to přece zvládnu taky.“ Je rozvod normální? Vyrovná se s ním každý?
V souvislosti s mezilidskými vztahy se bráním slovům jako normální či norma. Jedná se o paušalizaci pestré palety lidského bytí. Rozvod je nevratným zásahem do života každého člena domácnosti. Stává se čím dál běžnější formou řešení partnerských krizí. Rozvod dělí, co bylo pevně spojeno, a proto bolí. Opouštěné bolí více. Každý jedinec má v sobě dostatek prostředků, aby se s ním vyrovnal, ale každému rozvod způsobí jizvu na duši. O rozsahu a hloubce jizvy rozhoduje někdejší hloubka propojení a forma rozvodu. Některé rozvody zdevastují všechny zúčastněné, jiné proběhnou klidnou formou, ale všechny nějak ublíží.
 
Dá se / má se na krize připravovat předem?
Krize je vždy signálem ustrnutí v něčem, co přestalo fungovat, a je tedy zároveň počátečním bodem možnosti nastartování něčeho nového, lépe vyhovujícího. Teoreticky, pokud bychom neustále včas obměňovali svůj způsob života, měli bychom se krizím vyhnout. Prakticky však takovéto jednání vede ke krizi osobní a k vykořenění. Krize se nedá naplánovat, dá se však zvládnout, pokud ji pojmeme jako nedílnou součást svého bytí, která nám pomáhá rozvíjet sebe a své okolí. Odebereme-li jí výhradně negativní význam, otevřeme si možnost vidět jí jako šanci.
  
Považujete za smysluplnou předmanželskou přípravu, případně další vzdělávání již v manželství (např. formou tzv. manželských večerů, přednášek, diskusních setkání apod.?)
Považuji za smysluplnou jakoukoli edukaci párů. Vzdělávat bychom se měli celý život. Každému vyhovuje jiná forma, někdo preferuje manželské večery, jiný volí přednášky či diskusní fóra, další využívá literaturu či média. Každá nová informace by však měla zůstat pouhou inspirací a každý pár by měl ctít své vlastní hodnoty a nesnažit se něco kopírovat a žít cizí život.
 
Na čem záleží, jak dokážeme pěstovat své vztahy? Co považujete za základní psychohygienu manželského vztahu?
Každý vztah je neustále měnící se proces a chceme-li, aby se ubíral správným směrem, měli bychom být otevřeni změnám a hlavně měli bychom umět naslouchat. Velmi často zjišťuji, že lidé neumějí naslouchat. Reagují dříve než vyslechnou celý názor. Spěchají, a tak odpovídají na kusé informace. Z dialogu se stává dvojí monolog. Dalším úskalím vztahu jsou hranice. Nasloucháme-li druhým, dozvíme se o jejich osobních hranicích. A poznáme-li hranice, neměli bychom je překračovat. To platí i o našich vlastních hranicích. A co považuji za základní psychohygienu manželského vztahu? Humor a nepřebírání zodpovědnosti za svou drahou polovičku. Vždy, když činíme něco pro druhé, měli bychom to dělat s pocitem svobodné volby, a nikoli služby, za kterou očekáváme protislužbu.
 
Jak hodnotíte iniciativu tvůrců a propagátorů kampaně Národní týden manželství? Jaké další vnější iniciativy by z Vašeho pohledu instituci manželství mohly vnitřně podpořit?
Každá iniciativa, která si klade za cíl stabilizovat rodinu a partnerské vztahy, je více než prospěšná. Velice mne těší, že iniciativa probíhá již potřetí a stává se pomalu tradicí. Z mého pohledu by bylo velice přínosné zveřejňovat příběhy dlouholetých manželských svazků. Vznikla by tak inspirace pro ostatní a živoucí důkaz, že celoživotní fungující vztahy nejsou fikcí.
 
Lucian Kantor se jako poradce zabývá mezilidskými vztahy a komunikací jak v osobním, tak i v profesním životě. Své dovednosti opírá především o akreditovaný výcvik v rodinné systemické terapii. Televizní diváci ho znají z nového publicistického pořadu Partnerské vztahy aneb Návod na přežití, který od začátku letošního roku běží na ČT1.
anketa Který film vás nejvíce oslovil?
Národní týden manželství
Centrum Generace, o.p.s.
Palachova 504/7
460 01 Liberec I–Staré město
napiště nám kontaktní údaje